NA FERRATY NEMUSÍTE DALEKO!

Společně s Decathlon vám přinášíme tipy na to, jak si užít výlety a co všechno se dá v Česku objevit. V červnu jsme se podívali s bágly na nouzová nocoviště na Šumavě, v červenci jsme byli sjíždět Berounku na paddleboardech a tentokrát? Z vody jdeme do výšek a vydáme se na děčínské via ferrata!

20190813_122909.jpg

KDE?

DĚČÍN

Pastýřská stěna je přímo v Děčíně, takže nebudete mít problém ji najít.

Takže namísto mapky Děčína vám tady přidám mapku cest, které si můžete vylézt.

NA JAK DLOUHO?

Záleží samozřejmě odkud jedete. Z Prahy je Děčín něco přes hoďku a my jsme jeli večer, přespali na tajném místě a pak se ráno vydali na stěnu. Co se týče samotného lezení, tak samozřejmě záleží na vás. Můžete si zalézt pár hodin a možná tam zvládnete strávit půl dne. Ještě když si to spojíte s nějakým jídlem nebo kávou.

PROČ?

Jde o super výlet, který pokud bydlíte v Praze pro vás bude možností jako pěkný jednodenní zážitek. Někdy není potřeba moc, aby člověk vyrazil z města, zažil dobrodružství a večer už zas pěkně seděl doma.

CO SE SEBOU?

V první řadě vybavení na via ferrata nikdy nepodceňujte. A rozhodně si nemyslete, že když nevyrážíte někam do hor, že to je brnkačka. Se sebou si zabalte: ferratovou brzdu, sedák, odsedku, ferratové rukavice, pevné boty, helmu.

1565692388211.jpg

RYBNÍK, KÁVIČKY A VOLNO UPROSTŘED TÝDNE!

Samozřejmě, že byste mohli na Pastýřskou stěnu v Děčíně vyrazit o víkendu, ale já bych vám to nedoporučovala, protože pořád je to jen stěna, kde lidi lezou jen z jednoho výchozího místa nahoru. Nejsou to hory, kde se rozprostřou a po vylezení via ferrata pokračují někam dál. Takže tu prostě a jednoduše bývá nástřask. A protože jsme nechtěli na cesty čekat fronty, tak jsem svoji milovanou partu zlanařila k tomu vyrazit na úterek. V pondělí večer jsme v Decathlon vyzvedli stan a vydali se na super tajné místo, které nám poradil místní kamarád. Sebereme všechny věci, dorazíme ke krásnému rybníku. JO! Tak tohle může být. Stan jsme si velkoryse vzali ve velikosti 4+1 a ve chvíli kdy začneme stavět si uvědomujeme, že máme regulérní altán :D vzhledem k tomu, že jsme zvyklí chodit hlavně po horách a všechno minimalizovat, tak si přijdeme jako v 5-ti hvězdičkovém hotelu. Na břehu rybníka vybalujeme všechno jídlo a pití a do noci koukáme na vodu, zpíváme u kytary písničky a užíváme si klid přírody. Ráno vylézáme z našeho království a na místě už posedávájí rybáři, tak se s nimi dáváme do řeči a dozvídáme se spoustu zajímavých věcí o lokalitě a místních poměrech. Po rychlé koupačce se dostáváme k projektu: složit altán! Je to překvapivě jednodušší než jsme si mysleli, takže je zpátky v obalu raz dva. Protože den musí začít správně, tak se vydáváme do děčínské Coffee & Books, rozkošná kavárna ve které moje srdce knihomolky plesá radostí. V konvici mají filtr, který si nalejete a pak už je na vás posedávat a užívat.

A SAKRA…JE TO STĚNA!

Jak jsem psala na začátku, Pastýřská stěna je přímo v Děčíně. Vzhledem k její popularitě je celkem těžké najít v okolí parkování, ale když budete mít štěstí tak své auto upíchnete na některém z okolních parkovišť. Tahle stěna přes řeku děčínského zámku u řeky Labe vznikla v roku 2014 (teda jako ty cesty, tak skála je tu asi mnohem déle) a od té doby tady vzniklo 16 cest v různé obtížnosti a to od A (těch nejlehčích) až po D (ty těžké). Ve veškerých promo materiálech se píše, že to je vhodné i pro jedince bez horolezeckých zkušeností a sportovně zdatné děti. Sportovně zdatné děti bych ještě nějak zkousla, ale narovinu bych dost rozporovala ty “jedince bez horolezeckých zkušeností”. Z mého pohledu si ke každé cestě a jejímu označení přidejte aspoň půl stupně, protože mne žádná z cest nepřišla nijak extrémně lehká a každá měla nějaký bod, kdy vážně potřebujete mít nějakou zkušenost s pohybem na skále. Hlavním bodem totiž je, že pokud chodíte via ferrata v horách, tak se ten profil různě mění, ale tady jste spíš v lezecké stěně, kdy na velké části míst, byste se lépe cítili spíše na laně, protože vás to kudy cesta a ocelové lano na cvakání bude spíše omezovat.

No nic, nandaváme vybavení, prohlížíme si mapu a vydáváme se na první cesty. Kluci v podstatě nechtějí lézt nic jiného než C/D a protože to je obtížnost na kterou jsme z hor převážně zvyklí, tak proč ne. První se vydáváme na “Pastýře” s označením D. No, nevím, ale mě už nález nevyhovuje a po 3 délkách to vzdávám a vracím se zpátky, protože převisy na ferratovém setu nejsou moje oblíbenost. A tak s Petrou volíme “Tichou toleranci”, která má označení C a vede do stejného bodu jako “Pastýř”. To je příjemná cesta a s druhou částí party se setkáváme na takovém malém plácku s lavicí, kde si můžeme vybrat jak a kam pokračovat na vrchol. Z tohoto bodu je možností několik a to právě ty, které najdete na všech fotografiích a jsou nejvíce populární: “Karlův most” a “Frona”. Karlův most je prostě a jednoduše vzdušný most na který je ale aktuálně fronta a tak se rozhodujeme znovu pro Déčkovou “Fronu”. Pro mě je to tento den druhá cesta před kterou sklopím hlavu a odejdu. Leze se tady v poslední části převis, kde visíte na kramlích a v nejvíc exponované částí musíte ještě přecvaknout brzdu. Nějak asi na tyto výzvy dneska nemám náturu a tak radši volím sympatickou “Adrenalin Challenge” a vylézám nahoru. Ta zase končí ve stejném bodě jako “Frona” a tak se tam setkávám se zbytkem party. Všichni se s převisem poprali až na Peťu, kterou právě čeká. Z výhledu se jí snažíme instruovat jak na něj. Statečně bojuje a najedou bum. Letí z převisu a visí na brzdě. Mám pocit, že z celé party jsem v největším šoku já. Kluci neváhají ani vteřinu a začíná záchraná akce. Peťa je v pohodě, až na sedřenou ruku se nic nestalo, ale visí na brzdě v převisu. Klukům se podaří dostat ji zpátky na skálu a za chvíli jsou všichni v bezpečí nahoře. Ve chvíli kdy dolezete na vršek, tak vlastně nemáte jinou možnost než se po lesní cestě vydat zpátky k autu a zase vylézt znovu počátek stěny a vybrat si další cesty.

DRUHÉ KOLO!

Peťa už dneska lézt nebude, brzda je vyrvaná a ruce sedřené. My si však říkáme, že počkáme až skončí malá přeprška (pozor, mějte na paměti, že lezení je zde v dešti a vlhku zakázané a doopravdy tu chodí policajti a pokutují). Dole si také můžete vybavení půjčit pokud ho nemáte. Kluci jsou namlsaní a vyrážejí na zbytek Déčkových cest a my s Pájou se rozhodujeme, že si dáme radši “jen” Céčka. “Cestou do nebíčka” kterou se vždy musí nalézat se vydáváme k Céčkové “Rock Empire” a tady přichází to co píšu už na začátku. Ono by se to lezlo hezky, kdybychom nemusely být u toho ocelového lana a mohly volit úplně jiný směr cesty. S podobným problémem se kluci potýkají v komíně na “Pošetilosti mocných”, kde je lano celkem daleko od toho kde potřebujete lézt a tak přecvakávání karabin se stává solidním adrenalinem. My s pokorou končíme na Béčkovém “Hladovém poutníkovi” a vydáváme se zpátky k autu, protože už začíná být na stěně docela narváno.

BEZPEČÍ PŘEDEVŠÍM!

Koncem tohohle článku bych chtěla říct dvě věci. Jednou je to, že bych chtěla vzdát hold mojí partě. Je naprosto skvělý vědět, že lezete s lidma na které se můžete na 200% spolehnout. A to je první poučka. Pokud se vydáváte na takový tip dobrodružství měli byste jet s lidmi, které znáte a víte, že jsou schopní. Že pokud nastane nějaká krizová situace, že se podržíte, zvládnete první pomoc, záchranu ze stěny, atp. Pokud toto nemáte, nebojte si najmout zkušeného průvodce.

Druhou poučkou je to, že nepodceňujte vybavení, ani svoje zkušenosti. NIKDY, NIKDE. Cítíte, že vám stěna nesedí? Že převisy nejsou vaše silná stránka? Zahoďte ego a vraťte se dokud to jde. Prostě tady platí krásná anglická fráze “Better Safe Than Sorry”. Užívejte a sdílejte svoje zážitky.

Lu Gregorova