GROSSGLOCKNER ULTRATRAIL

Hele, rovnou na začátek, ten titulek je jen pro vzbuzení pozornosti. Vůbec jsem totiž neběžela ultratrail. Běžela jsem (v kontextu) dětských 30 kiláčků. Ale pokud vám jako hrdinský výkon přijde i to (a že by mělo) tak čtěte dál!

JET NEBO NEJET!

Na Grossglockner Ultratrail jsem vyrážela na pozvání od firmy Dynafit. Čas tohoto eventu, který se koná pod jejich hlavičkou, spojili s prezentací kolekce jaro/léto 2020 pro novináře. Vlastně moc nevím co mě zajímalo víc, jestli novinky, kterými se chystají zase posunout level, v rámci oblečení a vybavení, o něco výš (jde to ještě?) nebo možnost účastnit se závodu. Ačkoliv běhání nemám moc ráda, tak mě z nějakého důvodu všechny tyhle extrémní běhy dost fascinují. Celkově mě fascinuje pohyb v horách a ještě víc ten dlouhý. Jak už asi tušíte tím hřebem je GROSSGLOCKNER ULTRATRAIL, 110km se skoro 7000 metry převýšení o kterém se říká, že, co do scenérie, je jedním z nejhezčích evropských ultratrailů. Tak ten? Ten jsem prosím vás neběžela :) v rámci tohoto závodu si totiž můžete vybrat další tři různé vzdálenosti: 75km, 50km a 30km. Chvíli jsem si pohrávala s myšlenkou, že půjdu 50km, ale pak jsem naštěstí sebrala veškerou soudnost a přihlásila se na 30 km. Ve chvíli přihlášení jsem byla v nějaké manické fázi a přišel mi to dobrý nápad. Pak mě to v různých vlnách trochu opouštělo.

PŘÍPRAVY!

Ačkoliv se v horách pohybuji, převýšení mi nedělá problém, 30km asi taky ne, tak jsem nechtěla přípravy podcenit. Jedna věc je, že máte nějaké povinné vybavení (které je samozřejmě na 30km trochu míň přísné než na delších vzdálenostech) a druhá věc je, že jsem chtěla trochu nahlédnout do těch příprav jako takových. Před samotným závodem jsem se sešla s mými kamarády Running 2, kteří se minulý rok běhu účastnili a půjčili mi vše co nemám (a že nemám na horské běhy skoro nic) a ještě mě z části trochu uklidnili a z části trochu znervóznili :D

Ve chvíli naší schůzky, která byla 3 dny před odjezdem jsem se totiž dobelhala s podvrknutým kotníkem, který jsem si udělala na Triglavu a moc se nelepšil. Ale pořád jsem si říkala, že to prostě bude ok. Trasa mě moc neznervózňovala, ale bolest jo. Ale tak což, řekla jsem si, pojedu, připravím se a rozhodnu se zodpovědně den před závodem. Parádní bylo celé balení. Jak víte, dost času trávím s báglem na zádech a balení do hor je moje nejoblíbenější věc. Mám v tom celkem praxi bych řekla :) na následujících obrázcích vám hodím co přesně jsem si se sebou brala.

1. POVINNÁ VÝBAVA ( jednotlivé nádoby na 2l, batoh, čelovka, lekárnička, nepromokavá bunda, něco na hlavu, hůlky (možnost), GPS)

2. VÝBAVA (osvědčené prošlápnuté boty, ponožky se zpevněným kotníkem, kompresní legíny, protein, magnézko. Life Drink, doplňky)

3. TAKOVÉ TY DALŠÍ VĚCI

VÍTEJTE VE SVĚTĚ DYNAFITU!

Jako klasicky nepřijíždím úplně mezi prvními a tak, když parkuju svojí úžasnou modrou Fabii vidím, že na zahradě hotelu stojí už podezřele hodně lidí v barevném oblečení, které je pro Dynafit typické. Podaří se mi tedy přijít přímo do prvního výběhu. Trenér mne ujišťuje, že to bude jen krátký běh. Když dodává, že tak hoďku, zjišťuju, že si vůbec nerozumíme :D Krátký běh je pro mne asi tak 10 minut ráno do gymu. Ale jsem ve světě ultraběžců, takže hodinka sem, hodinka tam, to je vlastně takový rozklus. No, hádáte správně. Vymlouvám se na kotník a jdu se podívat na pokoj. Ještě, že to udělám, protože tam na mne čekají dárečky v podobě (mojí aktuálně nejoblíbenější) polartecové bundičky, trička na běhání, běžeckého batohu a čelenky. No, to si nechám líbit! Kromě skvěle zvoleného hotelu a večeře, nás rovnou večer čeká první přednáška a to přímo od Klause Goesweinera, který vypráví o svých obdivuhodných ultrabězích: jako “Crossing Austria” nebo “Crossing Styria”, v tomhle světle mi začíná mých 30km připadat jako trapná procházka.

NERVOZITA STOUPÁ!

Ráno den před závodem se probouzím a můj kotník mě bolí ještě víc než veškeré dny před tím. A tak si začínám říkat, jestli vůbec poběžím. Celé dopoledne nás čekají prezentace nové kolekce a pak registrace a možnost schůzky s fyzioterapeuty. Tu si hnedka domlouvám a dávám si jasný cíl: uvidím co mi řeknou, zda běžet nebo ne. Nebudu vás napínat: dávají mi zelenou. Mám sice natažené šlachy, ty bolí a rozhodně jim 30km v horách neprospěje, ale taky mě to úplně nezničí. No, tak jo. Takže balím baťůžek: sakra, jak lidi dostanou věci do téhle záležitosti, která je spíš jak složené tričko než jak batoh? Vážně tam mám mít všechno co je na seznamu? No, nechápu. Ale nějak to tam narvu. S batůžkem pěkně na kontrolu, registraci a hotovo. Celkem mě překvapuje jaké množství lidí tady je.

HORY JSOU LÁSKA

No, a je to tady, večer vyběhla hromada odvážlivců na 110km a nás ráno čeká vyběhnout na 30km. Strašně se mi líbí, že v hotelu na nás myslí a všude máte krásné vzkazy o tom, že to dokážeme. Já si dávám jenom kafe a Life Drink, nejsem moc na ranní jedení (přeci jen roky přerušovaného půstu mě naučily jíst až kolem desáté ráno) a ani si nedokážu představit, že bych vyrážela na běh nadlábnutá. Ráno ještě kontroluji výbavu a sedáme do auta a vyrážíme k Rudolf Hutte, kde začíná 30km běh. Nahoru se dostáváme lanovkou a ty výhledy jsou božské. Moje srdce plesá a už v téhle chvíli jsem absolutně šťastná. Dáváme se dohromady s německým novinářem, který říká, že je nemocný a že poběžíme spolu a užijeme si to. Snažím se mu vysvětlit, že v mém případě půjde o takový “fast hiking”, ale on tvrdí, že to je ok :D No, uvidíme. Nahoře už je vážně hodně lidí a já si říkám, že dám třeba aspoň prvních 15km a pak prostě uvidím. Ukazuje se síla naší krásné komunity #bytvenku a píše mi jeden z vás, že je zrovna přesně na místě a udělá mi doprovod na prvních kilácích. Jsem za to ráda, protože vás nepřekvapí, že Němcova záda vidím asi první kilák :D

První část trasy je absolutně nádherná a já jsem naprosto unešená. Kotník drží a my se šplháme 1000 výškových metrů na Kapruner Torl na 15 km. Přidává se ke mne Karel skrze #bytvenku a je to paráda. Po vrcholu, kde se se mnou loučí začíná sněhové pole, které já si užívám, ale překvapuje mne kolik lidí s ním má problém. Padají, trápí se, zatímco já ho proběhnu (prokloužu) jak horská koza. Tohle je taky jediná část trasy, kde vůbec někoho předbíhám. Vědět to, tak si to náležitě užiju.

Celá trasa je nádherná. Jezera, výhledy a já si to i přes bolest kotníku užívám nejvíc na světě. Před občerstvením na 15km dokonce dobíhám holky z Dynafit. A mám pocit, že není čas končit, že to rozhodně zvládnu. Dávám si isodrink, kousek melounu a colu. A nadšeně nahrávám vzkaz mojí lezecké partě, která je na celé trase moje největší podpora (díky, za vás a whatsapp skupiny). Druhá největší podpora je hudba.

BOJ SAMA SE SEBOU!

Mám prvních 15 km pod 3 hodiny, takže začínám mít pocit, že můj cíl dát celých 30km pod 8 hodin bude reálný a já cítím obrovskou motivaci pokračovat dál. Jenže! To nevím, že následujících 15km bude kompletně z kopce a já sestoupám 1800m. A řeknu vám, že bez podvrknutého kotníku bych to seběhla jak horská koza a ještě si to užila, ale takto? Radost mě velmi rychle přechází a začíná to být jen horší a horší. Musím na kamenitém terénu velmi opatrně sestupovat a dávat si pozor kam šlapu. To se po 5km stává regulerním zlem. Nejdřív dostávám křeče do hýždí, pak do stehen. Chci si dát magnézko co mám od Páji, ale netuším, že je šumivé a tak do pusy nasypu balíček šumáku, takže to chvíli musí vypadat, že mám epileptický záchvat. Předbíhá mne takové množství lidí, že mám pocit, že stojím na místě a moji kamarádi na telefonu jen slyší MAYDAY, MAYDAY. Protože celá tahle anabáze se na 23km mění v absolutní křeč a já prostě nemůžu. Nemůžu jít, nemůžu se hýbat, nemůžu nic. Seru na krásné prostředí, na cíle, na všechno. Strašně to bolí a já chci přežít. Už ani nevím co si pustit. Kámoš píše: SŮL, POTŘEBUJEŠ SŮL. A jako fata morgána se zjevuje občerstvovací stanice. Dávám si sůl do koly, do lahviček, pomalu se v ní válím. Chápu, proč tu mají velký tác se solí a trochu to pomáhá. Možná víc pomáhá to, že začíná rovina. A já vidím, že je 5km do cíle. Dávám si Red Bull a nevím kde se ve mne bere chuť běžet. Možná se ve mne bere, protože mne předběhlo asi 100 jedinců 60+ :)

Z nějakého mne nepochopitelného důvodu poslední kilometry zapomínám na bolest a prostě běžím. Moji kamarádi ani netuší jakou podporou pro mne jsou. Mám před sebou poslední kilometry a najednou mám pocit, že jsem klidně mohla běžet 50km, doběh je krásný a nikdy mi nic nechutnalo tak, jako Simply Cola, kterou do ruky dostávám v cíli. Tam už mě vítají ostatní kdo doběhli přede mnou a já vidím svůj čas! Jako vážně? A 54. místo? Nechápu! Rovnou si jdu stoupnout do ledového bazénku a přidat svoje boty do fronty na fyzio!

DEN POTÉ!

Pořád jsem si říkala, že 30km a 1000m nahoru není zas takový strašný výkon. A že to na mně nemá takový vliv. Teda až na to, že když jsem večer přišla na pokoj, tak jsem byla jako žíravina a snědla vše co mi přišlo pod ruku. A taky jsem radši kvůli regeneraci nepila žádný alkohol a narvala se magnézkem a řekla si, že všechno bude dobrý. No! To jsem nevěděla, že ráno moje nohy vypoví službu. Ale doslova. Asi jsem nikdy nezažila tak absolutní vlčí hlad a tak neskutečné namožení. Připomnělo mi to všechny crossfitové závody. Ty víkendy, kde se vrátíte, jste šťastný, ale hýbat se nemůžete. Sice to strašně bolelo, ale já byla absolutně šťastná a došla mi jedna věc: já jsem celý život neměla ráda běh zbytečně. Já jsem jen běhala špatně. Nejsem běžkyně na silnici, ale rychlý pohyb v horách mi dává smysl a myslím, že jsme se neviděli naposledy!

Kdyby vás cokoliv zajímalo, ptejte se!

Lu Gregorova